Byl největším oblíbencem pardubických fanoušků v 90. letech a na začátku nového tisíciletí. Dvakrát postoupil do finále Zlaté přilby, přičemž v roce 2001 skončil těsně pod absolutním úspěchem. Milovali ho ženy, milovali ho děti a fanoušci ploché dráhy ho budou milovat vždycky. Řeč je o bývalém jezdci a někdejším účastníkovi Grand prix Mário Jiroutovi, který nám poskytl rozhovor.
Co pro tebe jako pro již neaktivního jezdce znamená začátek nové sezóny?
Znamená to pro mě, že budu chodit na závody se synkem a budeme fandit tomu, kdo se nám líbí.
Dříve si spolupracoval s Hynkem Štichauerem, v loňském roce jsme tě mohli vidět u Patrika Mikela. Plánuješ podobnou spolupráci s určitými jezdci i letos?
Záleží na tom, zda se někdo ozve. V tuhle chvíli můžu říct, že se už ozvalo několik kluků, kteří chtějí pomoct s tréninky, závody, nastavením motocyklu apod. Většinou, když někdo přijde s tím, že by chtěl pomoci, rád pomůžu, záleží ale na tom, kdo to je (smích).
V roce 1993 si skončil druhý v závodě o zlatou stuhu. Po té se ti nedařilo v tomto závodě uspět, a až ve své poslední juniorské sezóně v roce 1997 si dokázal zvítězit. Vzpomeneš si, co se ti tenkrát honilo hlavou před závodem?
Když se vrátím do roku 1993, kde jsem skončil druhý, jel jsem celé finále na prvním místě, ale v poslední zatáčce mě předjel Ben Howe, který to poslal pode mě, a já si to nepohlídal. Nebyl jsem tenkrát moc zkušený, byla to dokonce i moje první Stuha. Vzpomínám si, že potom jsem jel Zlatou stuhu ještě jednou, ale to jsem nemohl odjet všechny rozjížďky. Pokud si dobře vzpomínám, tak třetí a zároveň moje poslední stuha byla ta vítězná, na kterou jsem přiletěl z Anglie o den dříve, připravil jsem se a věděl, že ji vyhraju. Jel tam sice v té době ještě ScottNicholls a Matej Ferjan, ale já jsem byl už ostřílený mezi juniory, protože jsem tou dobou jezdil v Anglii ligu a navíc jsem byl doma. Stoprocentně jsem byl přesvědčen o svém vítězství už před závodem a nakonec jsem to potvrdil i v závodě samotném.
4 roky po úspěchu ve Zlaté stuze se v tu dobu pětadvacetiletý Mário Jirout prohnal cílovou rovinkou finálové jízdy těsně za zády vítězného Leigho Adamse, který si tenkrát posadil unikátní trofej na hlavu potřetí v řadě. Byl si tenkrát rozladěný z toho, že k vítězství v závodě chybělo pár metrů, nebo si byl naopak spokojený s druhým místem?
V tom finále jsem startoval z venku, takže jsem dopředu věděl, s čím do toho půjdu. V první zatáčce jsem klapnul a šel pod ně. Oni šli sice na vnitřek všichni v první zatáčce, ale vystrkal je tam Leigh Adams a RuneHolta. Celé finále jsem jel třetí za nimi a až v poslední zatáčce se RuneHoltovi svlékla guma a já měl tak jediné štěstí, že jsem se dostal před něj. I přesto ale zamrzí, že k tomu člověk byl tak blízko.
Jel si dvakrát finále Zlaté přilby. Co se jezdci honí hlavou před závěrečnou jízdou nejprestižnějšího volného světového závodu?
Když startuješ od venku, tak myslíš jen na to, že musíš záměrně pustit spojku na startu déle a dát to pod zbytek jezdeckého pole na vnitřek. Když se dostaneš blízko lajny, kde tě to nakopne, tak doufáš, že to vyjde a dostaneš se dopředu. Když startuješ od vnitřku, tak se soustředíš na to, aby si měl dobrý start, a když se ti to podaří, tak už tě nic nerozhodí. Ve finále je to prostě buď a nebo. Musí se ti povést nějaká kulišárna, pak už jedeš jen sám na sebe, vychutnáváš si tu atmosféru a ty lidi kolem, kteří tě tlačí dopředu. Vidíš je, jak jančí a říkáš si: sakra, co se asi děje za mnou. Potom ale projedeš cílem, všechno z tebe opadne a v duši máš takový blaho, to je nepopsatelné.
Takže jezdec během jízdy vnímá fanoušky?
Všechno! Nebo alespoň já jsem je vždycky slyšel a vždycky jsem je vnímal. Dokonce můj táta vždycky stával v depu a ukazoval mi, jestli mám jet, nebo jestli to mám radši poslat na vnějšek a bránit to vedení. Všude jinde jsem podle reakcí lidí vždycky vytušil co se děje a říkal si buď„kdo mě to předjíždí,“ anebo „je to super, ujíždím jim.“
Zabrousíme do osobního života. Jak se ti změnil život po ukončení kariéry?
Já skončil proto, jelikož už mě to nenaplňovalo. Na začátku sezóny 2007 jsem si řekl, že je to poslední rok, a navíc na konci sezóny jsem se zranil, což byl pro mě signál, že už se mnou není jakási pomyslná pomocná ruka a je čas skončit. Z osobního hlediska se mi život změnil hrozně moc. Oženil jsem se, narodil se mi synáček, a to tě změní hrozně moc. Teď mám úplně jiné priority a hodnoty.
Otázka na závěr: Bude jezdit i Mário nejmladší?
Nevidím to (smích). Myslím, že na to nemá buňky a navíc, když se ho na to sám zeptám, tak říká, že nechce. Malej je spíš na kolektivní sporty, hraje baseball, ten ho naplňuje a myslím, že je to pro něj perspektivnější.
Mariánovi, mockrát děkuji za rozhovor. Fanoušci pardubické ploché dráhy se na tuto sportovní legendu mohou těšit i v blízké budoucnosti, Marián Jirout totiž přijmul nabídku stát se jedním z plochodrážních expertů plánované video-sekce.
